Konečně se mi sem zadařilo nahrát pár fotek, takže tadyk…
(jo a k povídání jsem doplnil i mapky s trasou po jednotlivých dnech) 😉

Za sebe můžu říct, že se mě výlet líbil a náramně jsem si to užil, myslím si, že kdo si Alpy neprojede tak nemůže pochopit o čem to je a co je na fotkách.
Pokud se někdo chystá na trip, tak doporučuji cestu jak jsme to udělali my, 1 den to zatáhnout až do Itálie a pak si tam projíždět ty passa, ne jak to dělají někteří, že jezdí po vedlejších silnicích a než dojedou do italských Alp, tak mají za sebou už 2 dny po silnicích v Rakousku a pak teprve jezdí tam, sice Rakousko je proslulé krásnými silnicemi, ale zase ten pocit ze zdolávání nejvyšších kopců v Itálii je prostě nepopsatelný.

Jinak co dodat k našemu samotnému tripu. Naštěstí vyšlo počasí, což je nejdůležitější, tak jsme si mohli užít pohledy na vrcholky a pohoří, užít si jízdu na suché pěkné vozovce a přespávat v kempech. Co se týče kempů, tak mohu doporučit, jsou čisté, pěkné a vybavené vším co je potřeba. Silnice jsou pěkné, řidiči aut jsou k motorářům ohleduplní, ale i tak člověk musí být opatrný občas se stane, že se ze zatáčky vyřítí nějaký divočák na motorce, který jede skoro v protisměru, nebo dávat pozor ve vracečkách, kde je možnost potkání zájezdního autobusu, který to jinak než protisměrem nevytočí. Co se týče místní komunity, tak jsou vstřícní a naštěstí se na zastávkách ?nekrade? když člověk zapomene něco ležet na motorce, nebo dokonce nechá klíče v zapalování a v klidu si jde nakupovat?
Co říci na závěr…

VŠEM DOPORUČUJI NAVŠTÍVIT ZDEJŠÍ KONČINY A UŽÍT SI CO MY…

Noc byla klasicka, stanova. Jeden rozdil byl, v teplote. Mysli si, ze padl rekord : 5,7 °C po sedme hodine ranni. Kosa nijak hroziva, ale stan je jako po desti.
Spali jsme v tesnem udoli, asi 5 kilaku pod Bormiem, kam slunicko zabloudi snad jen v poledne. Jedno zjisteni mame, uroven kempu nam klesa. Tady uz chtějí 1 ? za teplou sprchu.
Budime se po 7 hod. a pozdeji zjistujeme, ze je to jen dobre. Uz v 8:20 sedime na motorkach a pomalu zahrivame zmrzle stroje. Rika se ?Devata rozhodne?. Tou dobou zastavujeme na vrcholu tripu – Passo Stelvio (2757m). Nejsem si jisty, ale v moc vys se v Evrope na motorce vyjet neda. Je to ale ?Matejska pout?, treba proti malemu rodinnemu hotylku na Passo Gavia. Samej stankar, motorek pribyva kazdou minutu. Ale je to jedine místo, kde se da lyzovat celorocne. Potvrzuje to devce, které klasicky ohakle maze k lanovce s prknem v ruce. Sjizdime ?provarenou? stranou dolu a nestihame pocitat cyklisty. Masochisti. A pribyvaji. Fuj ?
Prejizdime do Merana a rozhodujeme se, kam dal. Je presne poledne. Vyhralo Passo Giovo (Jaufnpass 2094m) a ani nevim proc. Kazdopadne je to poslední sedlo s nadmorskou vyskou přes 2 000m. Ty tak nejak uz povazujeme za etalon poradneho sedla. Rozmarilost? Jasne. Fakt jsme jich prejeli dost, mozna deset. Sbirali, nebo spis kupovali, jsme nalepky sedel. Nemeli je zdaleka vsude, ale pet mame urcite. Ted o tom premyslim, nemeli je na vsech 3 sedlech u Laga, na Gaviu a na Giovu taky ne? Takze deset jich bylo.
Kolem druhe prekracujeme hranici do Rakouska, jako mastnaci, po brenerske dalnici. Vecerni plan znel jasne, podle casu prujezdu sedel bud kemp v Rakousku, nebo max. okoli Lipna.
Vite jak to dopadlo? Vy co me znate, vite. Tentokrat to nebylo z moji hlavy. Lukas sam zahlasil, ze mame dobrej cas a ze by to ? popotáhnul?. Nebyl jsem proti. A proto jsem 21:35 pristal u domu.
Faktem zustava, ze cesta utikala, jeli jsme mezi 140 a 150, da se rict nonstop (vyjma omezeni a prestavek na cigaro a tankovani). Ja ujel 835 km za 10 hod a 1 minutu. Od rana.
Postel je postel. A ted tady sedim, v hlave mi huci jak v ulu a nechce se mi spat. Proto pisu.
Samosebou dodame nejaky obrazky. Prekvapive tam budou kopce, silnice a motorky.Taky tomu dame asi nejakou formu shrnuti (doporuceni, mista, ceny apod.)

Rano jsme se rozloucili s kempem a vyrazili smerem na Madonna di Campiglio. Tu jsme jen zahledli, protoze cesta kolem vede v tunelu. Tech jsme uz projeli tolik, ze to klaustrofobikum nedoporucujeme. Bezna delka je kolem kilometru. Jeste pred tim jsme projizdeli Pinzolo, kde meli do vcerejska oficialni kemp fotbaliste AC Milan. Vsude byly vlajky, znaky a cele mestecko vypadalo velmi pysne.
V Dimaro jsme odbocili doleva na Passo Tonale (1884m). Cesta dobra, ale sedlo asi nejhorsi. Spis lyzarske stredisko, dokonce s panelaky. O kousek dal to uz bylo lepsi. Cesta na Passo Gavia (2618m) byla super. V nekterych mistech by se stezi vesly 2 motorky vedle sebe. Pocasi luxusni, vyhledy famozni. Klesame do Bormia. Moc pekne mestecko plne muskatu. Stoupame na Passo Foscagno (2291m). Tady je celnice. Po krasnych tahlych zatackach prejizdime Passo d Eira a padame do bezcelniho Livigna. Benzin za 1,071 ? nema chybu.
Vracime se do Bormia a poptavame hotel. 50? za osobu a noc se nam zda moc, tak jsme zase skoncili v kempu pod stanem.

Den 3:
Posloucham soundtrack z filmu Tacho a marne premyslim, co napsat. Ne, ze by byl dnesek spatnej, ale…
Nepochopis jaky je jezdit tu na paradu, kdyz te to nebavi. Kdyz se ti mucha nerozbije o plexi, bryle. Kdyz nesmrdi motorka pred tebou, nepredjizdis auto za autem tak, jak to jde jen na motorce. Nepochopis… Jsou to pak jen udaje.
Rano me Lukas vzbudil, jak se sapal z te-pe na wecko. Jo, Lukas je kolega z prace, 29 let, 650 Bandit a ne muj kluk. Ten az jindy 🙂
Sprcha, zjisteni ze kafe z automatu za 50 centu je fakt kafe a dobry. Pak ho chci vzit k Lagu di Garda, bereme to tunelovou stranou. Zastavuji v Limone, boli me hlava, tlaci helma. Nejezdim, tak jsem odvykl. Lago je rozbourene, v pristavu prevraceny clun. Dobra atrakce. Vsude prodavaji ten liker, 30 % je na korku malo, jedeme do Sala na obed. Davame si pizzu a kvakame celkem o nicem. Prej si dame tady ty 3 pasa u Lago di Iseo a jeste stihnem bazen v kempu. Jo, spime ve stejnym a dnes jedeme na lehko (ja bez beden).
Nedelni provoz, spousta aut, predjizdime …
Na prvnim sedle, jakysi kostelik, nic moc. Jedeme dal, aut ubylo. Cesta se meni v sotolinu. Ozivam. Lukas tuhne. Je to jen kousek, mozna 100 m. Neodpustim si to, taham za plyn a ve stupackach ho predjizdim. Zase asfalt, no co i kousek byl fajn. Ne, je tady dalsi a konec nevidim. Lidi, normalni nirvana. Jako decko… Bavi me to. Tocim si Lukase, jak meni ctyrvalcovyho nahace v enduro. Je to asi 5 km raje. Pro me. I malo nekdy staci. Pak po kafi padame 20 km dolu. Nevim. Ale mam pocit, ze Lago ma nadmorskou vysku more. A my dnes sjeli z 2000 m.n.m. zase k Lagu. Byla to hromada tahlych tocek, mezi 4 a 5, rychlost 60 – 90 km/hod.
Z pizzy v Salu je 250 km, prumer 46 km/hod. a jedno tankovani u samoobsluzne pumpy za 10 ?. Teplota mezi 20 – 30°C, absolutni jasno. A vyskomer by se dnes z toho pos..l 🙂

Den 1:
V patek v 8 odjezd ze Znojma, presun po dalnici pod Saltzburg. Pocasi: v 13:00 bylo 40 st.!!! Kolem 15 vjizdime na Hochalpenstrase (19?) a poprve prekonavame 2000 m.n.n. Na vrcholu Edelweisspitze (2571 m) fouka a je asi 16°C. Lovim kesku – nejvyse polozenou 🙂 Prejizdime na vyhlidku na ledovec (Pasterzee asi) a od minule pekne potal 🙁 V Lietzi kupujeme pivo a zaciname hledat spani. Prejizdime hranice do Italie a v Dobbiaco (Toblach) se ptame v kempu. Je plnej, ale za super cenu v akci muzeme spat na loucce pres silnici a vyuzit socialky. Bereme …
Ujeto: 700 km prumerem 90 km/hod. Benzin 1,35? – 1,61?.

Den 2:
Celou noc slysim poprchani. Nebe nevypada hezky. V 9 vyrazime smer Cortina d Ampezzo. Zatacky, prehanky, hory. Je sobota, provoz husty. Ve stoupani davam casto za jedna, autobusy v zatackach zastavuji. Vse je ale v klidu, nikdo se nevzteka. Predjizdeni motorek se toleruje. Vyhledy jsou dechberouci, pocasi promenlive. Chvili prsi, chvili sviti. Rekord dne: 15,5°C. Paso di Falzarego je prvni pres 2000 m.n.n. Pekny. Lanovka bez sloupu, postavena systemem start – cil, to mi hlava nebere. A neni posledni. Ze srandy rikame „Dej italovi horu a on tam postavi lanovku“. Pres pekne vesnicky jedeme k masivu Sella. Paso Pordoi, pak vylet na Paso Sella. Fouka tady silene. Fotime, cumime, kochame se. „To jsou panoraaamata, vid tato“ 🙂 (stara Homolkova). Zmena nadmorske vysky a misto serpentyn s vraceckama vypalujeme na ctyri, pet, krasne dlouhyma zatackama na Paso di Costalunga a jedeme smer Trento. Je obdobi sklizne jablek a hroznu. Trakturky blokuji provoz a tak poslednich asi 30 km predjizdime kolonu po stredove care. Odbocujeme na Riva del Garda. 20 km pred cilem je Dro a v nem utulny kemp s bazenem. Vecer pivo 0,66l.
Najeto 270 km, prumer 45 km/hod., benzin 1,62?.
Zjistene minusy:
Ojety drapak na prednim kole na tuto cestu ABSOLUTNI KATASTROFA.
V kamere nemam pametovou kartu (tocim aspon telefonem).
Plusy ani nejde spocitat 😀

Fotky najdete v galerii…

Po provizornim upevneni Bormenova urvaneho nosice topkejsu vyrazime k domovu. Je rozhodnuto – dnes uz budeme spat ve svych postelich.
Pred tunelem Sveti Rok logujeme krabku a od Zagrebu po Viden si „uzivame“ jizdu v silenym lijaku. I pres nepromoky jsme durch…
Uz tradicne si potresem rukou na svetlech ve Slatine a pred desatou jsme doma.

A to je vse pratele.
Co-co-co-co co je? To mam prece-prece rict ja.
Tak to rekni.
Ta-dyda-dy-da-dy-da-da-da. To je konec… 🙂

Rano pakujeme, jeste jedna tepla sprcha a umornym vederem se suneme jadranskou magistralou k severu. Po hodine cesty prejizdime Bosnou, aby jsme se asi za 10 km opet vratili do Chorvatska. S dalnici se zenou na jih celkem svizne, takze po nekolika offroadovych vlozkach stavenistem na ni najizdime. Oba vyhlizime pumpu. Dan jede na rezervu uz skoro 80km a benzinove cerpadlo uz zlovestne skuci. Nastesti navigace hlasi OMV za 5 km. Tolik jsme netankovali ani nepamatujeme. Sjizdime exitem na Primosten a vyhlizime kemp. V Biogradu na Moru nachazime v silene osade stanu a „mobilhoumu“ plac mezi dvema nemeckymi rodinami. Stavba stanu, zamceni kramu a jdeme svlazit hrdlo. Nejaky pivo, pizza a jdeme spat.
Nic zajimavyho, peknyho ani jinyho. Narvany plaze, kemp, draho. Jak Bormen poznamenal: „Je to jak v sezone na mestecku. Lidi jak svina a nektery znam“.

Zvlast, kdyz se na ni clovek pokousi spolehnout. Pod vlivem konzumace Luza, kdy nam kluci pujcili bez jakychkoliv okolku nejen mapu Durmitoru, ale i cele Cerne Hory a doporucili kemp, vyrazime. Rano pri baleni zjistujeme nedostatek plynu, nikoliv bio, toho je dostek porad, ale propan butanu. Pitrs mel pravdu, benzin vozis stale s sebou.
Cesta: stoupani od more nahoru, celkem fajn, ale zatacek jsme si uzili uz davno. Skadarske jezero, voda … Podgorica, tranzit mestem absolutne nezazivny. Apropo, v zajmu civilizace se nekolikrat pokousime vybrat prachy z bankomatu a to nekolika kartami. Marne. Az Roman ziskava Jackpot a prachy vylezou. K vyberu nas donutila zmena planu a fakt, ze se nedalo platit na pumpe kartou. Cert vem, ze si neuvaris, ale nenatankujes-li, nevrcis, potazmo nehybes se vpred. Plynovou bombu nemaji nikde.
S magorama na cestach se suneme na Kolasin. Nablizka na Zabljak a davame si obed. Roman vrci, biftek mu neleze. Nic prekvapiveho to skutecne neni. A uz lezeme do 1557mnm. Vyhledy zahaneji poobedove chmury a trosku poprcha. Prijizdime do Zabljaku a podle vizitky nachazime kemp u Misa. Je to „horsi“, nez jsme cekali, okamzite dostavame vybornou kavu z djezvy a panaka rakie. Stavime „sator“, resime veci budouci a nemuzem si nevsimnout jedine motorky v kempu. Je to polska Supertenere. Sjizdime do Zabljaku naplnit briska a kdyz jsme v nejlepsim, kolem prochazi polak a doporucuje nam kemp u Misa 🙂
Vecer likvidujeme Luzo a jde nam to neskutecne dobre, protoze teplota dramaticky klesa. Rekord je zaznamenan po 22 hodine, 5,9°C. Uz nemame co by jsme oblikli, tak lezeme do spacaku. Rano je uz teplo, kolem 9°C. Balime, platime „hrisnych“ 7? a dostavame dalsi kafe na rozloucenou. Pred tankovanim jeste zajizdime na vyhlidce v Curovaci a pak uz projizdime napric Durmitorem. Vyhlidky, sedla, udoli, zatacky, kravy, ovce, kozy – nadhera. Skoro jako Alpy, jem lidi malo, penize nikdo nechtel a slunicko svitilo. Pod horama logujeme krabku (jako prvni nalezci) a obedvame famozni cevabcici a grilovane papriky (na ovci hlavu jsme zrovna nemeli chut). Asi milionem serpentin klesame do udoli smaragdove zelene reky Pivy, projizdime mnoha tunely a v nekterych jsou dokonce krizovatky. V Niksici uhybame k hranicim s Bosnou. Mezi hranicemi Cerne hory a Bosny obdivujeme dalsi nadherny vyhled do kanonu. V Trebinje na rondlu musime kouknout do mapy, kolem projizdejici drak na R1 nam ihned vysvetluje cestu. Dalsi hranice, vjizdime do Chorvatska a hrnem to na Dubrovnik.
Navigace nas neomylne vede do nejdrazsiho kempu na svete. Nebudema Vam rikat kolik, ale HAFO 🙁 Tak jsme se aspon nekolikrat sprchovali v teple vode. AUTOBUSEM, ano ctete spravne! (mame dukazni foto), jedeme na navstevu stareho Dubrovniku. Draho, davy lidi, srumec… Kupujeme chleba a AUTOBUSEM 🙂 jedeme zpet. Luzo to jisti a 2l Karlovacko k tomu. Nadaveme, pohorsujeme se a v tom jiskrna cestina. Kolemjdouci mlady parek hledajici misto na stan resil nejake osobni neshody. Stan staveli potme, hbite jim pujcujeme celovku a ve finale je napajime Luzem. Stan nakonec vztycili, ale nad mapami diskutujeme dlouho do noci.
Jeste na vysvetlenou: Ac byla v Cerne Hore ruzna skala datoveho pripojeni, tak nam se nedarilo, proto z Durmitoru ani hlaska.
Civilizace, kdyz ji potrebujete, naprosto zklamala. Civilizace, kdyz ji nepotrebujete, je ji vsude po..kot. Jsme v Chorvatsku, baste ceskeho turisty. Nadsene clanky asi vjezdem do teto zeme konci …
A proto uryvek z pohadky Silene smutna princezna “ V zajmu civilizace“ 😉