Den 1 – pátek 22.8.2008

Jedovnice ? Szeged (HUN)
538 km

Z Brna vyjíždíme o půl druhé. Šviháme po dálnici, otáčky držíme mezi 4000 ? 4500, což odpovídá tachometrové rychlosti kolem 140 km/hod. Hranice s Maďarskem překračujeme kolem 15:00. Měníme maďarské forinty, za 70 ? dostáváme 15750 HUF. Hned taky platíme dálniční poplatek. Podle našich informací by měla motorka stát 765 HUF. My platili 4 ? 🙁 . Krátce jsme pokecali s dvojicí mířící do maďarských termálů a uháníme k Budapešti.

Z Brna jsme oba vyráželi s plnou nádrží, takže Romana docela zarazilo, když mu najednou zmizly čárky na FIDu a bliklo hladový oko. Měl by mít skoro půlku nádrže! Pro jistotu zajíždíme k pumpě a tankujeme. Dohromady 28,76 l za 8999 HUF (31,3 Kč/litr) a jsme oba zase po víčko. FID má asi svůj den 🙁 .

Placatým a nudným Maďarskem projíždíme průměrem nad 100 km/hod., i když se páteční špička projevila dvěma nehodami. My jsme ale kolony projeli odstavným pruhem nebo kličkováním mezi auty a kamiony. Prostě tak, jak se na motorky sluší a patří 😉 .

Cílem dnešního dne byl jeden z kempů v okolí Szegedu. Volba padá na kemp Sziksófürdö. 700 HUF poplatek, 1200 HUF/osoba, 300 HUF stan ? celkem 3400 HUF. Asi 355 Kč.  Osvěžujeme se točeným pivkem (250 HUF ? 26 Kč), teplou sprchou a pozorujeme zvědavého psa, který šmejdí po kempu. A taky zjišťujeme, že nenabíjí kamera 🙁 . Budeme si muset záběry šetřit. Po večeři polykáme prášky na spaní (velmi dobrou slivovičku), posloucháme bigbít z PDA a smolíme deník. Stan ani nestavíme, usínáme pod plachtou, nataženou mezi motorkama.

Den 2 – sobota 23.8.2008

Szeged (HUN) ? Bělehrad (SRB) ? Mešeišta (MKD)
805 km

Vstáváme v 7:00 a snídáme zbytky z domova. Pes byl v noci na návštěvě – Dan má rozkousanou taštičku od ručníku. V 8:30 opouštíme kemp, zbytek forintů lijeme do nádrží a v 9:00 bez problémů přejíždíme hranici se Srbskem. Ještě na hranicích měníme srbské dináry, za 100 ? dostáváme 7573 RSD. A naprosto v pohodě logujeme kešku 😉 .

Prvních 100 km Srbskem je naprostá tragédie, rychlost se dokonce občas vyšplhá i na 80 km/hod. Že jsou v Srbsku drahý dálnice jsme věděli, ale že i za tento úsek zaplatíme 390 RSD (125 Kč) se nám moc nelíbilo. Konečně opravdu dálnice. Ale jestli bylo Maďarsko nuda, tak tady nám doslova tekly nervy.

?Zpestřením? byla snad jen první menší krizovka při průjezdu Bělehradem, který si v ničem nezadá se zacpanou Prahou. Pán v Passatu se vrhl z pruhu do pruhu přímo před Danovu motorku, samozřejmě bez blinkru a na poslední chvilku. Bylo to o fous, ale Dan to ubrzdil a vysílačky se myslím i červenaly, co že si to vyslechly 🙂 .

A zase dálnice. Nuda, nuda a zase nuda. Zastavujeme na OMV, tankujeme (103,7 RSD = 33,2 Kč/litr), obědváme a dáváme si kafe. 1,5 l vody stojí 59,4 RSD (19 Kč). Po zhruba hodince jedeme dál. U Niše mýto jak blázen (1020 RSD ? 327 Kč). Na posledním úseku Niš ? Leskovac už jsme bez dinárů a za jednu motorku doplácíme 3 ?. I když podle informací Autoklubu Bohemia Assistance je za platbu v jiné měně než RSD příplatek 20%, cena zhruba odpovídala částce v dinárech ? 240 RSD.

Kolem 18:00 vjíždíme do Makedonie. Celníkům platíme každej 10 ?, prý za tranzit, ovšem bez dokladu. Při tankování ve Skopje platíme 2520 MKD (1008 Kč) za 36 l Eurosuperu 95 (70 RSD = 28 Kč/litr). Pumpař krouží kolem motorek, uznale pokyvuje hlavou a houkne: ?Long Way Round…? Potěšil 🙂 . GPS nám taky chce udělat radost a provokuje nás údajem o zbývající trase. Po dálnici jsme prý za hoďku a půl u cíle. Padá rozhodnutí, dojet ještě dnes do Ohridu. Stmívá se?

Odjíždíme z pumpy a jsme uchváceni obrovským osvětleným křížem na kopci nad městem. 66 metrů vysoká ocelová konstrukce se tyčí na hoře Vodno přímo nad Skopje. Kříž byl vystavěn v roce 2002 na oslavu dvou tisíciletí křesťanství ve světě. Náboženským symbolům však není konec a na okraji Skopje míjíme nádherně nasvícenou mešitu se dvěma minarety. Polykáme dálnici směrem na Tetovo. Mýtnice jsou jedna za druhou, zhruba po 15 min., ale platíme vždy 8 – 10 Kč. Strašně to zdržuje. Makedonci taky nerozlišují auto a motorku. Za Gostivarem dálnice končí. Je tma.

Silnice stoupá do hor. GPS nás trochu vypekla. Serpentiny, zatáčky, skoro jako v Alpách. Bohužel potmě. Za světla by to kolem určitě byla nádhera. Ale celkem to odsejpá. Stoupáme na trojku, čtverku asi 70 km/hod. Romana trochu vylekal asi vožralej borec v Golfu, kterej plandal z pruhu do pruhu a nedal se předjet. ?Měl jsem celkem strach, aby mě nesejmul?, hlásil do vysílačky.

Sjíždíme z hor a kolem 22:00 zastavujeme na pumpě kousek před Ohridem. Ptáme se na kemp nebo nocleh. Máme toho dneska už tak akorát. Pohotový pumpař nám radí postavit si stan někde v zahradě, vzápětí však vítězí jeho obchodní duch a nabízí nám pokoj v právě budovaném motelu přímo nad pumpou. I s hlídáním motorek, klimatizací, ledničkou a TV za 25 ?. Vidina teplé sprchy nás přiměla souhlasit.

To jsme ovšem netušili, že v koupelně neodtíká odpad 🙁 . Stejně jsme se jakš takš opláchli, spolkli pár piv a nějakej rum. Ještě předtím, než jsme o půl třetí svorně vytuhli, dostali kluci dole na pumpě nějaký Plzničky, aby to hlídání motorek bylo zodpovědnější.

Den 3 – neděle 24.8.2008

Mešeišta ? Ohrid ? Struga
58 km

Asi ve čtvrt na sedm ráno, Dan zřejmě následkem včerejšího náročného dne pojal utkvělou, že je půl čtvrté odpoledne a tak rychle natažený kraťasy ještě nikdy neměl. Po kontrole PDA, na kterém svítilo 6:14 suše zahlásil: ?Vole vstávej, je půl čtvrté!? Chvilku mu trvalo, než se synchronizoval, ale pak už jsme se fajně posmáli 🙂 . Dali jsme si ještě pár veršíků a v 9:30 zasedli ke snídani a kafíčku. S potěšením zjišťujeme, že snídaně je v ceně ubytování.

Kolem 11:00 odjíždíme do Ohridu, který je spolu s Ohridským jezerem součástí světového fondu UNESCO. Sotva vjedeme do města, pod kola se nám vrhají nabízeči privátů. Měli jsme v plánu najít kemp u Strugy a tak s díky odmítáme. Oni aspoň ochotně radí kde parkovat, kam se jít podívat. Motorky necháváme stát v centru a jdem si prohlídnout město. Naše první kroky směřují k molu vybíhajícímu do jezera, které obyvatelé vnitrozemské Makedonie hrdě nazývají ?Makedonské moře.?

Potom v místní samoobsluze kupujeme 1,5 l vody za 27 MKD (10,8 Kč), dvě plechový třetinky piva po 30 MKD (12 Kč) a vydáváme se na prohlídku pevnosti nad městem, která nás zaujala už při příjezdu do Ohridu. Vyfuněli jsme kopec, zaplatili každý 30 denárů (12 Kč) za vstup, pořídili nějaké fotky a vracíme se zpět. Na útesu nad jezerem, poblíž kostelíku sv. Jovan ? Kaneo, který je snad nejfotogeničtějším objektem v širokém okolí, odlovujeme další kešku. Všichni fascinovaně hledí na naše boty 🙂 .

V zahradní kavárně kousek od motorek relaxujeme, přece jen jsme včera urvali přes 800 km. Pijeme kafíčko (20 MKD ? 8 Kč) a Colu (50 MKD ? 20 Kč), fotíme se. Pak přejíždíme do Strugy a zkoušíme najít kemp. Podle mapy by jsme cestou měli jeden míjet a jeden má být kousek za městem. Jenže nikde nic a ani samotná Struga nás moc nenadchla, takže se zklamaní vracíme do Ohridu. Po cestě jsme se svezli se třemi slovinci na BMW a vytvořili tak malou GS buňku 🙂 .

V centru Ohridu vyčkáváme, s čím přijdou nabízeči ubytování. My jsme si je překřtili na ?Lovce turistů? (pro anglofily ? Tourist Hunter 🙂 ). První nabídku tak nějak ze zásady odmítáme. Pán ostatně nevzbuzoval naše sympatie a byl moc úporný a vytrvalý. Přišel ještě 4x. Druhou nabídku jsme jeli omrknout, ale nakonec se ubytováváme až u třetího člověka. Za 15 ? pro oba, motorky máme zavřené v garáži, Staroprameny cpeme do ledničky a Jupíka na led. Dáváme si sprchu a Roman zjišťuje, že mu zámek kufru rozerval kraťase 🙁 . Naštěstí má Dan kalhoty s odepínacími nohavicemi, tak mu půjčuje svoje šortky. Než vyrazíme na korzo po městě, chvilku klábosíme s domácími.

Usedáme pod slunečníky restaurace asi 18,53 m od jezera, stejně jako partička lidí z Třince. Dáváme si točený Skopsko za 80 MKD (32 Kč) a saláty. Makedonský za 90 MKD (36 Kč) a Šopský za 120 MKD (48 Kč). Je to balzám pro chuťové buňky, zvláště pak slaďoučká, jen mírně pálivá, křupavá cibule. Rozhodně jich pár dovezeme. Píšeme deník, pozorujeme cvrkot a hrátky všudypřítomných psů. Co tu sedíme, je jich kolem asi osm. Velcí, malí, chlupatí, holí, hezcí i škaredí? Pohoda, relax. Stmívá se a město ožívá.

Procházíme uličkami a Roman několikrát zkouší koupit kraťase v různých obchůdcích, kterých je tu víc než dost. Výběr je veliký, ovšem velikosti nedostatečné. S postavou statného třicátníka má totiž smůlu, ale aspoň baví prodavačky.

Už je tma a my hledáme nějakou příjemnou hospůdku, chceme ochutnat ?plašicu?, jak místní nazývají jedinečného ohridského pstruha. Nakonec nacházíme místo jen v pizzerii Cosa Nostra. Rybu mají pouze v jídelním lístku, objednáváme si teda pizzu. Za dvě veliké a chutné porce s dvěma pivy platíme 630 MKD (252 Kč).

Noční život je tu úžasný. Je asi půl desáté, restaurace jsou naprosto natřískaný, ulicemi se skoro nedá projít, od mola odráží několik lodí k noční plavbě po jezeře, na kolonádě kolem jezera korzují davy lidí. McDonalda míjíme bez ztráty kytičky ? Happy Meal 60 MKD (24 Kč), Big Mac Menu 180 MKD (72 Kč). Zato u nádherně vonícího stánku neodoláme a dopřáváme si palačinky s nutelou. Při čekání v řadě jsme svědky toho, jak do přeplněné uličky vjíždí taxík. Dav se rozptyluje, lidé sedící před kavárnami bez hnutí brvou vstávají a odsunují židličky. Taxík projíždí, oni usedají zpět a pokračují v besedě. Ulice se opět plní proudem lidí. Úžasný.

Makedonci jsou velmi přátelští, ochotní, nemají problém s komunikací a vyjadřují sympatie. Angličtina funguje naprosto bezproblémů, s prodavačem v kiosku jsme zavzpomínali i na ruštinu 🙂 .
Ovšem doprava, to je chaos. Plná čára rozhodně není zeď a dvojitá už vůbec ne. V pohodě se couvá do křižovatky. Motorky se tak nějak přehlíží, což s naloženýma kuframa a při té šířce není nic moc. Stopka nestopka (mimochodem blikají), jednosměrka nejednosměrka. Je třeba mít fakt oči na stopkách a nejlépe i jedny na zádech. Líbil se nám odpočet času na semaforech.

Ve 23:00 už jsme u Laca na privátu a u pivka probíráme nad mapou zítřejší trasu. Samozřejmě otestujeme i teplotu slivovičky. Je akorát! Po naplnění všech různých noh jdeme do hajan.

A teď něco zeměpisu a dějepisu 🙂 . Ohridským jezerem (358 km2) prochází hranice s Albánií. Je dlouhé 30 km, široké až 15 km a hluboké 290 m. Je také jedním z nejstarších jezer na světě (3 ? 4 miliony let), podobně jako Tanganyika nebo Titicaca. Nemá žádný přímý přítok, voda přitéká do jezera dosud neprobádanou sítí podzemních kanálů pod dvoutisícovým pohořím Galičica z Prespanského jezera. Jméno dalo jezeru padesátitisícové město Ohrid, turisticky nejvýznamnější město Makedonie, předčí i hlavní město Skopje. Zachovává si sice svůj balkánský ráz, ale snaha vyrovnat se přímořským letoviskům je patrná na každém kroku

Poprvé je jeho existence zmiňována v řeckých dokumentech z roku 353 př. n. l. Tehdy se ještě Ohrid jmenoval Lychnidos, což v překladu znamená ?město světla?. Svoje současné jméno získalo město až v roce 879 a pravděpodobně vychází z makedonského ?vo hrid?, tedy ?město na kopci?. V  9. století zde vznikla první slovanská univerzita. Založili ji sv. Klement a sv. Naum, žáci nám dobře známých věrozvěstů Konstantina a Metoděje. Ti měli pro makedonskou kulturu stejně velký význam jako pro českou a proto mají nejen sochu na ohridském nábřeží, ale jmenují se po nich i kostely a kláštery. Významnou dominantou Ohridu je i pevnost, kterou nechal nad městem v 11. století postavit nejvýznamnější středověký makedonský vládce Samuel.

Ohrid je skutečnou perlou Balkánu a rozhodně stojí za návštěvu.

Den 4 – pondělí 25.8.2008

Ohrid – Durrës (ALB)
250 km

Vstáváme v 8:00 a opouštíme Ohrid. Za městem ještě vaříme instantní polívku. Míjí nás partička Čechů na motorkách, vidíme dvě 1150. Po snídani jedeme přes Strugu na sever, podél řeky Crni Drim, směr Debar. Několikrát zastavujeme, kocháme se nádhernými sceneriemi a fotíme. Netušíme kolikrát ještě budeme zastavovat. Každých pár stovek metrů se otvírá nádherný pohled na řeku a později na Debarské jezero.

Kolem oběda přijíždíme na albánské hranice. Celník ukazuje kde zaparkovat. Několik budek v pustině, závora a jeden domek obklopený zelení, která poskytuje příjemný stín. Tam nám policista vypisuje Potvrzení o vjezdu vozidla (albánsky ?vertetim hyrje?) do země. Na jeho základě se při výjezdu vypočítává a platí daň z provozu, která činí 1 ? za pobyt do 60 dní. S potvrzením jdeme do budky za celníkem, který chce ještě pas, techničák a zelenou kartu. Vše datluje do PC Hewlett Packard, které ostře kontrastuje s okolním prostředím. Za pár minut je vše vyřízeno, Dan překvapuje celníka rozloučením v albánštině a my odjíždíme. Vše v pohodě, snadno a na závěr i s úsměvem.

Pár kilometrů za hranicí ovšem úsměv mizí a údiv střídá údiv. Bunkry, odpadky. Obojího přehršel. A největším šokem jsou silnice. No, silnice. Vlastně spíš rádoby cesty a i to je celkem nadnesené označení. Srdce se nám skoro zastavuje při vjezdu do jedné ze zatáček, ve které stojí přes celou šířku Caterpillar a odklízí sesuv půdy. Cesta je šílená – oblaka prachu, vodní brody, kaluže, díry a hrubý štěrk velikosti tenisáků pod koly. Místy se auta nemůžou vyhnout a to má být státní silnice. Pomalu si přivykáme na docela slušný offroadek a převážně ve stupačkách se na dvojku, trojku suneme napříč Albánií, přes Bulqizë, Burell, až k pobřeží. Ale ta krajina! Nic krásnějšího jsme ještě neviděli.

Na hranicích směnárna nebyla, ale albánské leky nám ochotně mění v restauraci, kde se občerstvujeme. Za 100 ? dostáváme 12000 ALL. My pak o poznání méně ochotně platíme za dvě plechovky Nescafé, dvě plechovky Fanty a dvě vody 1000 ALL (200 Kč) 🙁 .

Vyjíždíme z hor. Poněkolikáté se ptáme na cestu. Směrovky jsou tak každých 50 km a to ještě vyvrácené, takže stejně víš prd, kam ukazují. Cokoliv najít je zhola nemožné. Navigaci v zemi Roman nazval šifrovací hrou. Lidi jsou ale milí a ochotní okamžitě poradit nebo jakkoliv pomoct. Třeba v Lac, kde albánec okamžitě vyskakuje z auta a ukazuje směr. Vůbec nevadí, že blokuje celou křižovatku. Na to se tu nehraje. Sbíhají se další lidi a nakonec nám s pomocí mapy  radí nějakej klučina.

A opravdu. Asi po třech kilometrech podjíždíme most, který zmiňoval a najíždíme na silnici podél pobřeží. Provoz je hustý, vypadá nebezpečně a chaoticky. Troubí všichni, všude, pořád a na každého. Kupodivu to funguje a my se v tom blikání a troubení začínáme orientovat. Typických bílých mercedesů je zde opravdu spousta, od starých ojetin (některé mají ještě ?Déčko? na nárazníku) až po nové čtyřkolky. Ve Vöre se hbitě proplítáme chaosem na křižovatce a najíždíme na dálnici, která spojuje Tiranu a Durrës.

Durrës je nejdůležitějším osobním i nákladním přístavem Albánie a také turisticky vyhledávaným přímořským letoviskem. Máme docela problém najít hotel. Buď je draho nebo plno anebo nás nechtějí ubytovat jen na jednu noc. Úspěšní jsme asi až na pátý pokus, bereme pokoj v hotelu Romana za 25 ?. Ihned po zaparkování vybalujeme věci co si vezmem na pokoj a hltáme pivko ze supermarketu pod hotelem. Máme toho dneska plný zuby. Ke všemu Dan zjišťuje, že mu v kufru praskla plechovka piva.

Po vysvobozující sprše (a velkém prádle) 🙂 vyrážíme do města. Právě včas, začíná typické balkánské večerní korzo neboli xhira. Ulice, restaurace i kavárny se plní, ze všech stran se line divoká balkánská dechovka. Procházíme podél pláže a hledáme, kde si dáme večeři. Nakonec usedáme na terase nad promenádou kolem pláže. Podává se ?Pljeskavica? – pikantní směs mletého masa pečeného na roštu s hranolkama, salát (pořádný kopec) a každému dvě pivka Platíme 2000 ALL (400 Kč).

Město doslova tepe. Po čtyřproudovce jako po chodníku proudí davy lidí. Baví se, zpívají, nakupují, klábosí s přáteli. Auta mezi nimi kličkují, otáčejí se, parkují, odjíždějí. Křižovatka nekřižovatka. Všichni troubí. Policajt jen stojí a pozoruje to z ostrůvku mezi pruhy. Prolízáme obchůdky, stánky, tržiště. Všude hraje muzika. Megapouť hadra! Za 900 ALL Roman kupuje jedovatě oranžový XXXL šortky Reebok, jediný,do kterých se nějak vecpal 🙂 . Čím víc se blížíme k hotelu, hudba sílí. Nepříjemné tušení se naplňuje. V parčíku přímo před hotelem se odehrává živá hudební produkce s tancem a zpěvem.

Jdem ještě zkontrolovat motorky a Roman objevuje svou peněženku, zastrčenou mezi budíkama a štítkem! Byla tam od té doby, co jsme přijeli a vybalovali věci. No comment? Jdem na pokoj, usedáme na balkon, popíjíme pivko a užíváme si folklóru. Po půlnoci jako když utne a během čtvrt hodiny je dole prázdno. Polykáme rumové pralinky a jdem chrnět.

KONEC 1. ČÁSTI…