Den 5 ? úterý 26.8.2008

Durrës ? Qeparo
214 km

Ráno klasicky vstáváme kolem osmé a ještě než opustíme areál, dáváme si dole před hotelem kafíčko. Místní káva je sice, jak se u nás říká, picollo, ale chuťově dokonalá. Eraldo nám účtuje každému 50 ALL (10 Kč) a my vyrážíme směr Vlorë.

Ještě než vyjedeme z Durrës, tankujeme a mažeme denní počitadla. Směřujeme na jih, míjíme i hotely, které jsme měli v roadbooku a ptáme se policajta na cestu. Ochotně ukazuje směr a pak už najíždíme na dálnici. Ta uhýbá víc do vnitrozemí a několikrát se mění v kruhový objezd! Pikantní je, že i když jsme měli v našem směru značku „Dej přednost v jízdě“, dávali nám na těchto kruháčích přednost, jako by jsme byli na hlavní. Snad každých 10 km potkáváme policajty s radary, ale protože jsme slušní a uvědomělí účastníci silničního provozu, jejich zájem jsme nevzbudili.

Dálnice je ve výstavbě, ale to nebrání tomu, že se jezdí i v tom směru (pruhu), v kterém se právě pracuje. Občas si tak jízdu zpestřujeme kličkováním mezi stavebními stroji. Korýtko v dělícím pásu mezi oběma směry se betonuje ručně! Albánský asfalt je sice jeden z nejkvalitnějších, ale jeho čerstvý povrch v kombinaci s vodou, vytékající z před námi jedoucího náklaďáku, nám připravil i horkou chvilku. Pěkně jsme si oba zadriftovali 🙂 . Zase si vysílačky vyslechly spostu peprných slovíček.

Kolem silnice místní nabízejí různé ovoce, zeleninu, víno, olivový olej, opečené kukuřice. Je krásně vidět, jakému produktu se v jednotlivých částech Albánie věnují. Každá skupina prodejců prodává stejné zboží ? včetně stejné barvy igelitových sáčků. Dalších pár kilometrů nic a pak zase několik z větví stlučených přístřešků a jiný obsah, jiná barva sáčků. Pokud si něco chcete koupit musíte hned, jinde už to u silnice nemají. Neustále nás pronásleduje pach odpadků. Někde tlejí, někde hoří, někde jen smrdí. Dohromady ale všude 🙁 .

Něco po poledni odbočujeme do olivového háje nad Vlorë a trestáme se konzervami z Hamé. Chuť si posléze trochu napravujeme kafíčkem z vlastních zásob. Opodál samozřejmě nechybí nezbytná hromada odpadků? V Albánii vůbec nejsou mobilní data, tak se domlouváme, že zkusíme ve městě najít internet stůj co stůj. Od Maďarska jsme neposlali jediný článek, zážitky píšeme do deníku a PDA.

Daří se takřka okamžitě, Vlorë je jedním z nejmodernějších albánských měst. V internetové kavárně plníme resty a po chvilkových rozpacích z přehozeného y/z a psaní bez diakritiky, vkládáme na web první zprávy. Půlhodinka nás přišla na 100 ALL (20 Kč). Ještě si kupujeme pití, přibržďujeme na pár fotek u nábřeží a pak už tunelem opouštíme Vlorë dál na jih.

Míjíme poloostrov Mali i Karaburunit s vojenskou základnou, projíždíme Orikum a silnice začíná opět stoupat. Fotíme. Zase si můžeme ukroutit hlavu a kocháme se úžasnými horami. Fotíme. Když však přijíždíme do Llogarského průsmyku (1027 m), údivem nám padá brada. Zastavujeme na parkovišti u restaurace rozkládající se na několika terasách. Fotíme. A ten výhled! Škoda, že je jakýsi opar a moře pod námi plynule a nerozeznatelně přechází v oblohu. Stojíme úplně na kraji a připadáme si jak na konci světa.

Projíždíme průsmyk a začínáme klesat. A to jsou teprve panoramata. Opět zastavujeme a fotíme. Díky vytahování foťáku už Roman otvírá a zavírá kufry s rychlostí mechanika na pitstopu 🙂 . V hloubce pod námi vidíme pláž u vesnice Dhërmi, ke které se klikatí prudce klesající silnice. Nebýt oparu, vidíme celé albánské pobřeží až do Řecka a ostrov Korfu. Nad námi se tyčí mohutný skalní hřeben s čepicí mraků. Nádhera!

Pak už si jen vychutnáváme kvalitně vyasfaltované serpentiny a fascinující pohledy na hory i do údolí. Sjezd je to úchvatný! Určitě jeden z nejhezčích zážitků. Během pěti minut klesáme o 1000 výškových metrů a alpská sedla můžou závidět. Žádný provoz, žádní lidé, jen klikatá silnice. Z tranzu nás vyvádí povrch, který dole plynule přechází v albánský standart polních úvozů. Horská sedla a průsmyky jsou čestnou výjimkou, tam je povrch perfektní. Zase máme zalehlé uši 🙁 .

Kodrcáme podél pobřeží a podle itineráře z německého webu hledáme v Dhërmi odbočku na pěknou pláž, kde by se mělo dát i přespat. Nacházíme však jen vyhořelý hotel a Roman si zde vyzkoušel, jak se zvedá plně naložené GéeSo. Při otáčení si prostě líhlo 🙂 . Jedeme dál, ale další doporučené místo, byť mělo být značené, nenacházíme. Nedokážeme určit, kde přesně jsme a každou chvíli se ptáme místních. Ti však mají problém se v mapě zorientovat, stejně jako my. Silnice prochází rekonstrukcí a její stav je tragický. V jednom místě vidíme dole v rokli vrak auta a na krajnici jen umělou kytičku 🙁 .

Za Himarë míjíme krásnou pláž a v zátoce Palermo si k nelibosti příslušníka albánské armády ze silnice fotíme přístav pro ponorky. Haleká na nás statečně, tak raději pokračujeme dál. Vidíme sice několik pláží a jsme jen kousek od pobřeží, ale ve výšce kolem 200 m a padáky bohužel ve výbavě nemáme. Konečně klesáme níž, projíždíme vesničku Qeparo a odbočujeme z hlavní cesty. Asi po 2 km se dostáváme na docela slušnou pláž s několika megabunkry. Po dohodě s prodavačem v kiosku stavíme motorky přímo na pláž (asi 10 m od moře), bivakujeme a po osmi hodinách v sedle se v úžasně teplém Jónském moři cachtáme jak děcka 🙂 .

Po osvěžení ve vlnách Roman zjišťuje, že mu v kufru prasklo pivo 🙂 Měl věci v igelitech, tak jen vypláchnul kufr. Ztráta dvou piv ve dvou dnech to není jen tak, proto v kiosku děláme tržbu. Došly třetinky Tirany, prodavač se omlouvá a vytahuje půllitrový flašky, prý za stejnou cenu. Je velmi úslužný, nabízí nám postupně spaní na plážových lehátkách, pak na jakési nafukovací matraci a vrcholem všeho je, když nám donese deky. Slušně odmítáme. Ale Jupíka (2 dcl slivovice) si k němu do mražáku nachladit dáváme. Když tak nabízel…

U pivka zjišťujeme zajímavou věc. Stav našich denních počitadel se liší asi o tři kilometry, i když jsme je nulovali oba současně, při tankování v Durrës. Hodnotíme dnešní den, píšeme deník a všem škarohlídům a notorickým pochybovačům z nevědomosti vzkazujeme: Albánie je nádherná a lidi jedineční, jen si celou tu krásu sami zasypou odpadky 🙁 . A to bude škoda.

Prodavači se cena piva rozležela v hlavě a přišel si pro doplatek 🙁 .

Díky tomu, že jsme kousek od Korfu, využíváme signál řeckého operátora a emailem posíláme čerstvé, ještě horké zprávy. Pak následuje už jen nezbytná desinfekční a anestetická dávka a malá půlnoční groteska při focení na samospoušť. Za šumění moře usínáme?

Den 6 – středa 27.8.2008

Qeparo – Gjirokastër
90km

Ráno se probouzíme obohaceni o několik vpichů místního hmyzu a vrháme se opět do vln. Slunko peče a proto Roman opalovacím krémem rozhodně nešetří. Při koupání se ve vlnách kolem objevuje spousta bublinek, ale bioplyn to není 🙂 . Vzhledem k mastným skvrnám, které se držely v jeho okolí byla analýza naprosto jasná. Katastrofu způsobil rozpuštěním krusty faktoru 30 pivní tanker Exon Bormenes.

Původní plán, válet se celý den tady, vzal za své. Jednak jsme nezvykle špatně rozdýchávali večerní desinfekci v kombinaci s pivem Tirana a druhak nás dorazil stánkař, který si přišel pro flašky od piva. Dvakrát jsme se vyváleli v Jónském moři a začali se pakovat.

Silnice opět nezklamala, jedeme asi 30 km v měkkém štěrku a polykáme tuny prachu. Přijíždíme do Sarandë a na místní pobřežní kolonádě si dáváme vynikající frapé. Je vedro k zalknutí. Pokračujeme směrem na Gjirokastër, projíždíme kolem elektrány Bistricë a upoutá nás úžasně čistá voda v umělém korytu potoka podél silnice.

Odbočujeme k zajímavému přírodnímu úkazu Syri i Kaltër. Je to mohutný vývěr 10°C studené vody z dosud neprozkoumaného zdroje. Zatím se potápěči dostali do hloubky 60 m. Průtok je kolem 8m krychlových za vteřinu a to je pěkná síla. Viděli jsme na vlastní oči hošíka, který tam skočil. Sotva se mu podařilo potopit hlavu a to skákal z výšky asi 3-4 metrů. Navíc ta kosa, brrr.

Vracíme se kousek zpátky a v konobě si dáváme oběd. Testujeme misch (pečené jehněčí) a salát. Maso nás vyloženě nenadchlo, bylo studené a nedalo se žvýkat. Ovšem salátek byl přímo erotický. Vůbec ty saláty byly všude excelentní, jen na to perou olivy a ty ani jeden nemusíme. Ale co už. Po přejezdu dalšího z mnoha sedel najíždíme na dálnici, po které přijíždíme až do Gjirokastëru. Údolím foukal silný boční vítr, který nás nutil vyrovnávat stabilitu náklonem, jakým se projíždí zatáčky 😎 .

Gjirokastër je moc pěkné starobylé město s pevností na kopci, rodiště Envera Hodži (komunistického diktátora). Stará část jednoho z nejcharizmatičtějších měst Albánie je zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO. Mnoho budov ve městě si uchovalo původní vzhled, pro který si Gjirokastër vysloužil také název ?kamenné město?. Střechy domů jsou pokryty kameny, ale většina starých budov je v dezolátním stavu. Mezi nimi se vinou úzké a křivolaké uličky, dlážděné kamením a příkré, až se nechce věřit. GéeSa však zvládají s bravurou. Ale ty odkloněnky – fakt mazec.

Dnešní den byl náročný, teplota 42 °C ve stínu a protože jel Dan v tmavém dresu (blbeček), asi se kapinu přehřál. Střelhbitě jsme našli hotel, který jsme měli vybraný z cestopisů krajanů. Hoteli KALEMI jak stojí na vizitce. Pěkný, rodinný a s ochotným majitelem. Dostali jsme největší pokoj. Vysvobozující sprcha, pivo (Bormen), Panadol (Dan) a oba jsme svorně zalehli. Sledujeme film Desperado. Řvali jsme jak puberťáci, že bude v albánštině, ale byl originál s titulky. Na prohlídku města jdeme až v podvečer.

Motáme se v uličkách a jen se divíme. Našli jsme i místo kde měl Hodža sochu. Je odtud pěkný výhled na město. V kavárničce presso a voda, zase ta směšná cena 🙂 . Chceme koupit chleba, ale nedaří se. S vidinou prázdných bachorů se táhneme do hotelu. Procházíme nejrušnější částí starého města, hlavní „křižovatkou“ Qafa e Pazarit. Fast Food – cedulka napsaná na tácku maličké kavárny, kterými je tato úzká ulička lemována. Koukáme na ceny a  divíme se i ušima. Majitel pohotově podsouvá anglickou nabídku a vybízí nás, abysme se posadili. Tak jo, usedáme ke stolečku na jakémsi vyvýšeném, sotva metr širokém chodníčku podél ulice. Dáváme gyros v pita chlebu a mlaskáme si – vynikající! Z důvodu desinfekce navrhujeme po jídle Rakii (panák za 10 Kč), což je samozřejmě jednohlasně schváleno.

Sedíme hned vedle mešity, nasáváme (nejen) atmosféru a v tom se přitočí majitel s talířkem voňavého opečeného sýra, jako pozorností podniku. Co na to říct? Zkoušíme rozluštit, co je to za sýr. Nevíme. Na jídelníčku měl bílý cosi, žlutý cosi, ale chutnal skvěle. Koření a rajče ve spod. Druhá Rakie a jdeme na hotel.

Kořalka nás tak navnadila, že se na pokoji hned vrháme po Jupíkovi 🙂 Je teplej? 🙁 . Roman však v okamrku nachází řešení. Váže lahvičku ke klimatizaci a za několik minut je poživatelná i naše slivovice. Doutníček nechybí a hajdy do peří.

Den 7 – čtvrtek 28.8.2008

Gjirokastër – Kalambaka (GRC)
205 km

V ceně ubytování byla i snídaně. Pečivo, čerstvá vejce natvrdo, která nešla oloupat, sýr a marmeláda bůhví z čeho. Ale chutnala. Sýr jsme identifikovali jako ten ze včerejška, ten měl ovšem lepší úpravu (osmažený a na bylinkách). Hotel Kalemi je hodně v kopci a tak neměl garáž. O motorky jsme všude pečovali nejvíc a majitel to věděl. Dali jsme je tedy ke zdi a on na noc přistavil auto tak, aby se s nimi nedalo pohnout. Milé gesto. Ono pohnout se skoro 400 kily nebylo nic moc všude. Po snídani si jedem prohlídnout pevnost a to je jediný úsek, co jedeme v sandálkách.

Pevnost pochází z 18. století, ale ještě ve 20. století byla dále rozšiřována. V severní části bylo zřízeno vězení, kde byli mimo jiné vězněni odpůrci komunistického režimu. Pevnost bývala rovněž dějištěm mezinárodních folklorních festivalů. Dnes zde kromě řady obytných a hospodářských budov nalezneme pět věží, kostel i vodní fontány. Je zde umístěno i vojenské muzeum.

U vchodu jsme pokonverzovali s prodavačem vstupenek, myslel si, že jsme do Albánie přijeli lodí. Obecně se všichni diví, že jedeme po ose. Česko znají, ať už díky fotbalu nebo díky zkušenosti se socialismem. Avizované výpadky proudu pozorujeme až tady. Nevíme, jestli to nebylo plánované, nikdo to neřešil. Jen ve stínu restaurace přímo v pevnosti jsme si museli dát frapé, protože presso bez proudu neuvaříš.

V Albánii rozhodně není problém se domluvit anglicky. Pokud dotyčný neumí, vmžiku je povolán někdo, kdo rozumí a mluví. A to včetně malých (6-8-10 let) děcek. Děcka zde hodně pracují, v recepcích hotelů, restauracích. Procházíme pevnost, míjíme tank z první války, americké letadlo sestřelené kolem roku 1957 a socialistické seřadiště gigantických oslav. Značně zrostlé ovšem 🙂 .

Pak už opouštíme Gjirokastër a míříme do Řecka. Jak v Srbsku, tak v Makedonii i v Albánii se vypaluje tráva a to včetně hřbitovů. Jeden za Debarem, jeden za Gjirokastërem. Zřejmě se jim to občas vymkne, potože hoří i celé kopce 🙁 . Na hranicích klasický albánký bordel. Zde poprvé potkáváme čistě albánského žebráka. Ovšem stejně jako ti v Ohridu, je celkem nevtíravý.  „Vertetim hyrje“ po nás nikdo nechtěl ani vidět, natož pak zaplatit.

Řecký celník (Bormenem briskně pokřtěný „Zorba“) čte nápisy na motorkách a kroutí hlavou. Albania 2008? Když mu ale Dan mu ukazuje znak šestidenní v řecké vlajce, ťuká se do čela a s úsměvem nás pouští přednostně. Navigace ukazuje bezproblémový průjezd horami a dobu jízdy stanovuje ne něco přes dvě hodiny. Příjezd do Řecka nás vyvádí z relativní ekonomické pohody. Kousek za hranicemi zastavujem na kafe (2x preso 3 ?, 1,5 l vody 1 ?). Okamžitě nás u vedlejších stolů začali probírat, nakonec  to pinkl nevydržel a přišel se zeptat sám 🙂 . Docela se divil, že se v Serres jede mezinárodní závod světového měřítka.

Další zastávka je u Lidlu v Ioanině, kde kupujeme cosi jako chleba za 1 ? (toustový chleba 2 ?) a na parkovišti vaříme oběd. No oběd. Konzervu z několikrát jmenované firmy. Kafíčko a pohled na zatahující se oblohu. Jedeme, tomu mraku ujedem.

Omyl… Po kilometru zastavujeme pod stromem a řešíme co dál. Čekám skoro půl hodiny, ale prší pořád stejně. Nepromoky. Odporně to zní a ještě hůř se to oblíká. Jedeme dál, ale fakt neuplyne snad ani 5 minut a je po dešti a slunko pere jak blázen. Jsme durch propocení. Zastavujeme a Bormen při striptýzu málem použil na tu pláštěnku nůž. A těch slov. Různejch. I sprostejch… 🙂 Co nás mrzelo hodně byla ztráta albánského zaprášení motorek které ten deštík umyl. Už nevypadají tak „expedičně“  🙁 Na to jsme byli pyšní …

Hory jsou zelenější než v Albánii, viditelně ubylo odpadků. Ani Garmin (City Navigator Europe v9) ani iGO nemají sever Řecka dostatečně zmáplej. Danovi skákali odbočky a křižovatky v horách! Asi sem tečou dost velký prachy, staví se obrovské mosty přes údolí a budují se tunely. Zřejmě se změní kolorit krajiny a pojede se furt po dálnici, asi až do Soluně. Výjezd serpentinami jsme jeli relativně svižně, po suché silnici, ale těsně pod průsmykem zřejmě sprchlo a v jedné zatáčce jsme toho měli plný ruce i nohy zareagovat na mokrý asfalt. Přece jen máme obutý špunty.

Hory moc pěkné, ale v průsmyku Kataro (podle mapy 1705 m, podle GPS 1680 m) byla pěkná kosa (17°C). Dan, který odjížděl z Gjirokastëru v kraťasech, rychle natahoval kalhoty. Stíháme i fotečku a pak už jsme zase klesali (za hodinu 1400 m a zalehlý uši) a čekali až zahlédneme typické skalní útvary Meteor.  Všem vyznavačům alpských zatáček: v Albánii a na severu Řecka je pas a průsmyků tři pr..le a takových, že z nich zaléhají uši. Mají však dvě nevýhody. Jsou zadarmo a nedávají na nich nálepky 🙂 .

Cesta byla fakt zajímavá, ale podle navigace 2 hodiny. Skutečnost? Asi 5 hodin a to už jsme jen tupě polykali kilometry. Hned u cesty nacházíme kemp Meteora Garden. Za 18 ? noc. Co naděláme, bereme. Dan staví stan, Bormen v roli nápojového technika přináší pivo Mythos. Kousek od nás stanuje borec na GS 1100. Sedíme, vaříme, probíráme celý den. Volbou kempu jsme asi neudělali nejlépe ? ještě v 23:15 tu kvílí nějaký zoufalec na místní produkci hned před kempem. Projíždějící auta bouřlivě souhlasí klaksony. Jupíka dnes měníme za rakii, koupenou ještě v Albánii. Bohužel, ochutnat Vám už nemáme dát co. Byla dobráááá!!! 🙂

Nedá nám to a jdeme se podívat co a odkud to hraje. Přímo naproti kempu přes silnici, v zahradě domku se slaví svatba. U vchodu stojí nějaký supersporty, tak je okukujeme. Oba v bundách s emblémem BMW na rukávu. Všímá si nás nějaká ženská (později zjišťujeme, že je to matka nevěsty) a zve nás dál. Přisedáme ke skupině trošku mladších, než jsme my. Okamžitě jsme zahrnuti jídlem i pitím. Pojídáme, popíjíme, ale čím dál víc narážíme na jazykovou bariéru. Ovšem tentokrát jsme ti hloupí my 🙁 . Dobrá zkušenost.

Daleko po půlnoci, naprosto přežraní uleháme.

KONEC 2. ČÁSTI…