Den 8 ? pátek 29.8.2008

Kalambaka ? Nea Kallikratia
307 km

Moc jsme toho nenaspali a už nás budí zvony z klášterů kousek od kempu. Skály jsou úchvatné. Balíme se a těšíme se na prohlídku. Dan ještě s kamennou tváří a naprosto odhodlaně vyjednává slevu za kemp. Důvodem byla ona zmiňovaná svatba: „Hudba a zpěv až do třech do rána a my jsme se vůbec nevyspali! A za to máme platit 18 ?? To teda ne!“ Nakonec získává  slevu 3 ? 😆 . Vysmátí rychle opouštíme kemp, co kdyby se správce dověděl, že jsme na té svatbě pařili až do rána…

Serpentýny vedou až ke klášterům, což jsme nečekali a mysleli si, že budeme muset šlapat po svých. Projíždíme vesničkou Kastraki a mezi skalními věžemi z hnědého pískovce stoupáme ke klášterům. Silnice má zvláštní povrch, motorky se vlní, jak kdyby jely na prázdných gumách. Bormen se směje do vysílačky, když oba dva střídavě visíme přes řidítka a zkoumáme přední kola.

Přijíždíme skoro až ke ?dveřím? hlavního kláštera Megalo Meteoro (Metamorfosis). Parkoviště je nepochopitelně blízko. Parkujeme vedle slovenského Transportéru. Oblečeni do dlouhých nohavic stoupáme v zástupu po schodech do kláštera. Vstupné je 2  ?. Výhledy jsou úchvatné, dech beroucí prostory zahalené tajemstvím. Děláme pár fotek v areálu (v kapli se fotit nesmí 🙁 ), videjíčko a jedeme jinam. Opodál nacházíme pěknou plošinu, relaxujeme, kocháme se výhledem, blbneme s foťákem. Z letargie nás probírá věta ?Hele, čechové!? a my se rychle pakujeme.

Je již takovým pěkným zvykem ukecávat navigaci, ale dnes to nebyla taková hrůza. Zato cesta nás nebaví, kilometry nějak neubíhají, Borák to bere naprosto tragicky. Asi se nám stýská po Albánii 🙁 . Zastavujeme v horách v kantýně, jak tady nazývají občerstvovny v přívěsu. Ochotná prodavačka (asi Turkyně) nám názorně předvádí řecká jídla. Bylo to příjemné, protože nám ty názvy nic neříkaly. Vyhrávají SUVLAKI (maso na špejli) vysvlečené do velikého rohlíku a zasypané – jak zněl Danův povel ? ?Alles!? Výborná volba, kterou korunuje vychlazené pivko, dáváme si ho napůl. Dopíjíme vodu, kolu, naprosto přecpaní sedáme na motorky a suneme se k Thessaloniki. Polední slunce pálí.

Letíme po dálnici a z Danové motorky cosi odletuje, Romanovi rovnou pod kola. Ten se samozřejmě lekl, že Dan ztrácí věci z rolky, ale on naštěstí jen rozdával kokina 🙂 . Totiž: měl po kapsách malý sáčky s bonbony pro děcka. Tyto kapsy nejsou na zip a jak mu s bundou cvičil vítr, sáčky pěkně jeden po druhým z kapsy vypadávaly.

Nové úseky dálnice, mosty a tunely značně urychlují přesun, přesto začínáme cítit počet odjetých kilometrů. Je vedro. Často jedeme ve stoje, líp to chladí. Aby trochu ulevil pozadí, Roman různě mění posed a nakonec jede s nohama na válcích, nataženýma dopředu jak na čopru. Pro prdel a kolena docela úleva, ale když se noha natáhne moc (až ke svodu)? Od paty začne být tak nějak víc teplo? Něco začne smrdět? Au! #@&$$!!! Bota! 👿

Dochází benzín, máme žízeň a tak čekáme kdy se objeví pumpa. Nic. Dlouho nic. Teď už víme, že v Řecku na dálnici pumpy nejsou, musí se sjet. Daří se, tankujeme a chlemtáme vychlazený pití. Borák kontroluje botu. Odnesl to plast na patě, kousek ho ukápl 😕 .

Provoz u Soluně houstne, blížíme se k mýtnici. Milá paní odmítá 2 ? a mává, že máme jet. To nás potěšilo. Na rozdíl od města. Na nábřeží vjíždíme v absolutní špičce. Zácpa jak kanec. Otrlejší kolegové na dvou kolech dokonce brázdí chodníky. Provoz je tady šílený. Naše vzduchem chlazené (v tom vedru ale spíš ohřívané) motory začínají zlověstně klepat. Okamžitě zastavujeme a dáváme kouřovou. Najednou na nás řve chlap z Renaultu ?Klucí, kam jedete?? Už za jízdy nám Exostravák radí kudy kam a posílá nás do kempu za letiště. Ten nakonec nacházíme, bohužel je mimo provoz. Hledáme dál, stále bezvýsledně, domorodci ale ochotně radí.

Nakonec se ubytováváme v kempu Aigeas na poloostrově Chalkidiki. Pěkné prostředí, parcely oddělené živým plotem, teplá voda, lednice, kuchyňka, prádelna, obchod, dětské prolízačky, restaurace i s bazénem. Platíme 18 ? (4,50 ? osoba, 2 ? motorka, 5 ? stan). Moře je hned přes silnici, ale jsme unavení, ani se tam nejdeme podívat. Dopřáváme si pivko Amstel za 1,10 ?, vaříme z konzerv. Zatahuje se a mírně poprchá.

S okamžitou platností zavádíme hodnocení ?známka panku?. Kdo zná, zná. Kdo nezná, nechť ví, že se jedná o píseň skupiny Visací Zámek. A kdo ani teď netuší:

Od té doby je ?známka panku? skoro všechno. Ulomená noha brýlí, náramek na ruce (ale jen Bormenův), gumovým pavoukem omotané světlo na Danově BMW, bota popálená výfukem (ale jen Bormenova) a tak dál. Prostě nám už trošku hrabe, tak si hrajeme 🙂 .

Den 9 ? sobota 30.8.2008

Nea Kallikratia – Serres – Sandanski (BGR)
233 km

Ráno jsme si pospali, vstáváme až po deváté. Hmyz si na nás smlsnul, Dan ráno zavraždil čtyři komáry ve stanu. Snídáme obligátní instantní polívku. Kufry jsou čím dál menší, přestože alespoň konzerv a Jupíků ubývá. Roman vyprovokoval úklid kufrů. Balíme saky a paky a odjíždíme do Serres. Navigace nám cestu zpestřuje výletem do polí, nakonec přece jen najíždíme na dálnici. Soluň objíždíme po obchvatu, takže z prohlídky centra nebude nic. Škoda, ale láká nás šestidenní. Kolem dálnice se místo trpaslíků prodávají dřevěné kostelíky.

Serres projíždíme až do centra, ptáme se na ISDE. Ochotný Řek nám vysvětluje cestu a přidává program. Centrum ISDE je na autodromu na okraji města. Na druhý pokus vjíždíme do areálu a parkujeme přímo pod hlavní tribunou. První známá tvář patří J. Horákovi, který je v českém enduru dostatečně znám. Vcházíme do 1. patra a při akreditaci zjišťujeme, že se do novinářského centra nedostaneme, protože nemáme novinářské průkazy 😯 .

Žádost o akreditaci jasně obsahovala kolonku website, k čemuž žádná průkazka samozřejmě neexistuje. Navíc naše žádost byla přijata bez jakýchkoliv výhrad nebo upozornění na nutnost legitimace (né stranické, novinářské). Ostatně ani v Polsku (2004), ani v Jablonci (2002) s tím nebyl žádný problém. Páska na ruce nás sice opravňuje ke vstupu do depa, ale jsme tímto jednáním zklamáni, že náš pobyt na ISDE nebudeme protahovat. Pokud jsme uvažovali, že zůstaneme aspoň na slavnostní zahájení a na start, po návštěvě ?kempu? to rozhodně neplatí. Jen kus místa na stan, bez stínu, WC, sprchy, by nás vyšel na 20 ?. Procházíme depo, dáváme si jídlo a taky si kupujem trička. Prodavačka je češka a nekompromisně určuje, komu sluší jaká barva 🙄 .

Po krátké procházce centrem města a vynikajících salátech, odjíždíme do dalšího bodu naší trasy ? do bulharského Mělníka. Hranice překračujeme kolem 18:00, Řek jen mávne rukou, Bulharka nás nutí poprvé sundat helmu. Měníme 50 ? za 96 leva.
Přijíždíme do Mělníka, hledáme jakékoliv spaní. Po dvou nocích ve stanu nás láká víc hotel, ale díky nějakému festivalu jsou všechny obsazené. Při jednom pokusu o ubytování dokonce kuchař obvolává své známé v ostatních hotelích, ale zbytečně. Všude plno. Pokoušíme se ukecat alespoň stan na zahradě, marně. Dochází nám benzín, padá tma. Jedeme tedy dál, do nějakého většího města, kde snad budeme mít úspěch.

Asi 25 km od Mělníka přijíždíme do Sandanski, tankujeme u OMV a narážíme na dost studenej čumák v podobě pumpařky. Číslo stojanu není podle ní ani ?four?, ani ?vier?, ale tvrdošijné ?četýre.? Kousek od benzinky září světelná reklama rodiného hotelu ?Adjev Han?. Necháváme motorky v hlídané garáži pod hotelem a a za 26 ? se ubytováváme (klima, TV, sauna, snídaně, hlídaná garáž).
S vědomím, že je o GéeSa dobře postaráno, hydratovaní několika ?Zagorkami? spokojeně usínáme. Díky Hanko! 🙂

Den 10 ? neděle 31.8.2008

Sandanski – Montana (Mihajlovgrad)
347 km

Ráno snídaně formou švédského stolu v nadstandartním, stylovém hotelu. S plnou bagáží a botama nechanýma pod motorkama. Nakonec platíme i se snídaní 21 ?. Moc krásný spaní! Ve srovnání s kusem placu pro stan v ?kempu? v Serres, bez sprchy a WC?
Naprostá známka panku! 🙂

Jedeme směr Rilský klášter. Za asistence policie bez problémů parkujeme skoro u vchodu. Motorky prostě v tomhle nemají problém, i když naše dvě jsou dohromady jak auto. Vedle nás už stojí dvě postarší německá XTéčka, očividně omšelá světem, spíš Afrikou. Výmluvný nápis na kufru ?Egypt ? never more!? asi hovoří za vše.

Klášter je opravdu nádherný, vstup zdarma, v kapli spousta fresek – bohužel se opět nedá fotit. Podobně jako v Meteorech. Mraky turistů si v kapli kupují svěcenou vodu a svíčky, které zapalují na několika svícnech.Vzduch je prosycen vůní vosku. Atmosféra je jedinečná. V jednom z mnoha stánků kupujeme náramky a necháváme se zlákat dále pokračující silnicí, která očividně vede dále do hor. GéeSa budí rozruch, několikrát si je fotí.

Přijíždíme na louku. Bulhaři zde zřejmě rádi piknikují ? celé autobusy vozí lidi přímo pod štíty Rilských hor, kde se všichni baví, fotí, a jí. I tady působíme jako zvířátka v ZOO. Asfaltka končí, mění se v horskou nezpevněnou cestu tak na jedno auto. Nikde žádný zákaz, GPS nás provokuje údajem o nadmořské výšce. Tak jo, jedem? Nakonec překonáváme výškový rekord 1684 m/m. Úžasný svezení. Při cestě zpět jsme si oddechli. Nahoru projelo asi 5 aut, která si s pěšími turisty ochotně uhýbala. Rozhodně se nejednalo o nějaké planýrování národního parku. Na louce pod štítem pohoří jsme si ve společnosti piknikujících Bulharů dopřáli salátek. Porce opět dostatečně výživná.

Po státní letíme na sever, Sofii sice objíždíme, ale i tak to stojí za to. Kilometry neubíhají, tak čas od času zastavujeme na kafíčko a cigáro. Poslední bulharské hory nás překvapují nadmořskou výškou. GPS hlásí 1400 metrů nad mořem. Serpentiny pěkné, povrch děsivý. Díry, záplaty, divný kluzký asfalt. Dojíždíme do města Montana (Mihajlovgrad, chcete-li) na severu země. Stmívá se. Taxikář nás posílá do obskurního hotelu vybudovaného na panelákovém základě. Platíme 10 tygrů za hlídání motorek. Sprcha a jdeme do města.

V devět hodin nejsme schopní sehnat v Montaně něco na zub, takže s heslem ?Hlad je převlečená žízeň!? degustujeme místní chmelový mok. Zjišťujeme, že se tady běžně pije Staropramen, lahvový samozřejmě. Točený pivko jsme měli naposled v Ohridu. Po několika pivech ale převlek není žízni co platný a po návratu na pokoj pleníme slušně zásobený hotelový bar. Včetně oříšků. 😎

Den 11 ? pondělí 1.9.2008

Montana – Liubcova (ROM)
308 km

Snídáme u obchodu BILLA čerstvě zakoupený chleba s Májkou. Pak už – po obvyklých tanečcích s GPS ? míříme směr Vidin. Sice ne po státní jak bylo v plánu, ale i tato silnice byla naprosto adekvátní. 15 km před Vidinem si neodpustíme kafíčko přímo u břehu Dunaje. Nedůvěřivě si nás přichází omrknout rybář, kterého jsme hned po příjezdu pozdravili. Po chvíli se vrací vyfotit motorky. Dan ho staví mezi GéeSa a fotí ho jeho mobilem. On si pak ještě fotí detailně motor. Poděkuje a odchází. My popíjíme kafíčko, sledujem lodě a najednou přichází znovu rybář a dává nám každému dárek – propisku s baterkou. To nám hlava nebere.

Odjíždíme do Vidinu a hledáme přechod do Rumunska. K našemu údivu je na ceduli vždy nápis ?ferry? (trajekt). No jó! Vždyť hranice vede Dunajem? Přejíždíme bulharskou celnici a vjíždíme do přístavu. Řadíme se asi jako čtvrté auto. Obhlížíme situaci, zjišťujeme ceny, ptáme se na odjezd. Bulhar neví! kdy trajekt pojede, prý až bude dost ?mašín?. A ten z Rumunska? Bůhví kdy. Docela nás pobavil.

Čekali jsme asi tři hodiny, nasmolili články a pak se nalodili. Po necelé půlhodině vjíždíme do Rumunska. Asi dostali peníze, všude se spravují silnice. Připadáme si jak v Albánii. Obědváme kolem 15:00 na 345 km (tak se ten motorest jmenuje) obyčejné jídlo, bez chuti. Snažíme se dohnat čas a jedeme co to dá směrem Banát. Nejde to. Cesty jsou děsivé. Ještě za světla fotíme 40 m vysokou a 20 m širokou bustu dáckého krále a vojevůdce Decebala. Jeho tvář vytesali horolezci do strmé, 110 m vysoké skály nad Dunajem.

Díky čekání na trajekt, obědu a jízdě nekončícím staveništěm, nestíháme dojet za světla do Eibentálu.
Proč jen zde kolem Dunaje nejsou takové lesíčky jako tam, kde jsme si dávali kafe? 🙁  Jen břeh plný balvanů, právě rozestavěná, šterková, prašná silnice a příkrý kamenitý kopec. Tady si stan nepostavíme.

Bloudíme dál mezi horami a Dunajem a padá tma. Domlouváme se, že dojedem do Moldova Nuova a tam zkusíme najít hotel, ale asi po 15 km nacházíme přímo u silnice penzion. Neváháme ani vteřinu, jsme zmrzlí, unavení. Ubytovat se není problém. Jásáme! Motorky tlačíme za bránu a na pokoj si bereme jen minimum věcí. Dodržovat pitný režim musíme, dáváme asi 3 piva, tentokrát URSUS. Na pokoji je televize s rumunským satelitem, pouštíme si ČT24 a usínáme.

Den 12 ? úterý 2.9.2008

Liubcova – Szeged (HUN)
326 km

Ráno se nad mapou občerstvujeme kafem, ovšem ne tak dobrým jako dřív 🙁 . Jedeme na návštěvu do Svaté Heleny. Neměla tam vést silnice, ale asfalt je všude 🙁 . Otáčíme a jedeme na Temešvár. Nic, co by stálo za řeč, snad jen dřímota v polích, po nechutnosti z Hamé zvané ?Trenčanský párek s fazolí.? Bleeeeee! Nechtěl to žrát ani toulavý pes.

Po přejezdu maďarských hranic jsme se pokoušeli hádat o cenu dálniční známky, samozřejmě bezvýsledně. Protože jsme věděli, že v kempu berou jen forinty, sháněli jsme v Szegedu směnárnu. Asi v šesté bance je Dan úspěšný. Taky slušný výkon… Nakonec se podařilo a mažeme na staré známé místo. V kempu je tentokrát mladá, sympatická recepční a ještě dostáváme mimosezonní slevu. Bez sprchy, jídla a vybalování usedáme do občestvovny a pijeme pivo. ?Jupíky? došli už dávno, proto si dáváme pálenku echt maďar. Nerudná babka nám doporučuje velikou dobrotu. Nohy byly dnes jen dvě, hruškovice skvělá.

Pár poledních fotek, veliká nostalgie, vzpomínky? Nálada tak nějak v prde?
Vrchol dne – Bormen má puklou karimatku, spí na tvrdém.

Den 13 ? středa 3.9.2008

Szeged – Jedovnice
538 km

Klasická ranní instantní polívka, balení a asi 400 km maďarskem. Zážitek velká nula. Dvě tankování a pak už Bratislava. Utrácíme poslední slovenské koruny. Když už přechází na to Euro, tak co s tím. Asi v 15:00 jsme v Brně. Na konci dálnice, u odbočky na Kaštanovou si na semaforu podáváme ruku a šibalsky na sebe mrkneme. Je konec, je to za námi.

Spousta krásných chvil, skvělých lidí, úžasných výhledů. Spousta smradu, špíny, děsivých konzerv. Nikde ani náznak stresu, samá pohoda. Skvělá dovolená, ale hardcore. Ještě to vstřebáme a snad dáme dohromady nějakej ucelenej závěr 😉

Poděkování:

Manželce Janě za lásku, pochopení, obrovský balík tolerance a dokonalou lékárničku 😉

Dětem za velkou podporu a oporu v argumentaci proti všem?

Panďulákovi za nejvřelejší uvítání které jsme od něho kdy zažili (asi byl rád, že nás vidí) 🙂

Honzovi za půjčení kufrů.

Ondrovi, potažmo Megapressu za všechny reklamy a nálepky.

Ostatním všem Vám za pochopení? a kdo jste se báli, tak za nervy 😉