Dnesek probihal podle planu, valeni, udrzba, uklid, do te doby, nez prisli chlapi z vedle stojicich obytnaku. Rec menila tema kazdou chvili. Az nam doporucili cestu do narodniho parku Durmitor. Byli tam, doporucili nam nejen cestu, ale i kemp. Poskytli nam i vlastni mapy. Nutno dodat, ze jsme svorne vypili skoro litr Luza (mistni palenka), kterou nam donesli na kost. V tomto pocasi je odparivost vysoka 😉
Takze, menime smer a nejedeme po pobrezi, ale pro zmenu do hor 😉
Dekujeme za prizen a vsem za komentare, priblizuje nas to domu a hlavne nas to bavi.
Bormen: Special thanks to Bonaqua – Zoliku, nedari se mi odeslat mail 🙁
Jdeme radeji neco pojist, chuze je velmi podobna jak na palube Lefky, naslapujem jak do schodu 🙂 Cufty, pecivko, salatek, Niksicko a je zase dobre.

Dan: Celou zasranou noc jsem nespal. GeeSo nejelo, nevim proc. Cely Peskhopi vcetne toho „touristhuntera“, ktery nas lapil a motorky zavrel na obskurni dvur, mi nepripadly moc koser. V noci rvali psi a muezin. Bormen se smal, povidal a chrapal. Proste jsem nespal …
Roman: Usnul jsem jako nemluvne a spal jako kdyz me do vody hodi. Krome stouchance do zeber, kvuliva chrapotu a vrzani dveri, kdyz musel jit Dan o pul pate rano zkontrolovat motorky… Takze rano vicemene do ruzova 🙂
Aspon vidite, ze na vsechno stejnej pohled nemame.
Rano jsme smenili nejaky bankovky a hodlali se vydat v Bebove stope (a to doslova, dle GPS) do dalsiho horskyho masivu smerem ke Kukës. Uz vecer jsme debatovali nad cilem a smyslem dnesni etapy. Pod vlivem vcerejsiho zakopnuti Danove mrchy, s rypakem plnym prachu, kteryho jsme si vdechli az az, vzhledem k casovemu nesouladu s odjizdejicim trajektem z Fierze a taky trochu z ekonomickych duvodu, jsme nakonec zvolili cestu – nikoliv snazsi, nikoliv kratsi, proste k hranicim s Cernou Horou.
Nekolik kilometru pred Burellem jsme se naprosto vcitili do kuzi Ch. Bormana a E. McGregora (Long Way Round), kteri po ujeti mnoha kilometru po Mongolsku libali asfalt. Pochopitelne 🙂
Zastavujeme na obed u Burellu, davame si salat se syrem a fantastickymi grilovanymi lilky (to by Janca mlaskala, ze mico ;-), sodovku a kafe. Pani nam porad nosila studenou vodu a chodila se divat, jestli mame vseho dost. Za vse jsme zaplatili asi 110 Kc a pri odjezdu si s nami prisla podat ruku.
Jedeme stejnou cestou jako v roce 2008. Tak nejak vic si to uzivame, kochame se okolim a poznavame mista, kde jsme se fotili. Proste veget…
Hranice projizdime v 17:00. Dan jde jeste vymenit penize do vedlejsiho okynka… Nebudu to dlouze licit, ale ve finale si Dan misto vymeny prachu pojistil motocykl 😉 Zase jsme se rechtali jak idioti. Nehlede k tomu, ze se v Cerne Hore plati Eurem 🙂
Pro pratele tohoto jmena fotime ceduli s nazvem obce „Vladimir“, v Baru v pristavu logujeme dalsi krabku a pak se suneme podel pobrezi nahoru. V kempu Maslina rozbijime tepee. Jupik, Niksicko, jupik, jupik, chrrrrr…
Rano se budime vedle obytnych aut s pismenem S na SPZ a CZ, vedle stoji GS z ostravska, o kus dal dalsi Cesi.
Dnes od nas dalsi clanek necekejte, mame den volna, udrzby a resetu, asi mame dovolenou … Schovavame se ve stinu, popijime pivo (2 litry, 2 ?), delame na motorkach.
Dobrovlne jsme vlezli do more a uz to asi neudelame (pise Dan, Bormen rika mnooo…). Navic je slany jak neco.
Zitra smer sever.

Rano to vzdycky vypada na pekne teply den, ale i dnes jsme po par kilometrech vlezli do bund. Vcera sem tam sprchlo a porad nas honila voda. Dnes to bylo lepsi, ale teplota je jen mezi 20 a 25°C. Zase se v tom prijemne jede. Jeste rano, pri baleni veci jsme diskutovali nad citelnosti nasich SPZ. Bormen nelenil a znacku peclive umyl…
Planovany odlov kesky se ukazal zbytecny, silnice u ktere mela byt ukryta se uz nepouzivala a vedle ni se stavela nova. Prvnich 30 km se jelo bajecne, ale jakmile jsme vyjeli z Librazdhu, zaclo zase rodeo. Asi tady hodne prselo, na ceste byly bahnite pasti. Zacali jsme stoupat do hor, cesta bidna, porad na dvojku, ale bahno zmizelo. Zato pribylo kameni. Sjezdy, vyjezdy, pasticky z volnych kamenu… Pri cigarku jsme si oba vzpomeli na Pitrse. Asi by se mu zde libilo, je zde spousta mist, kde se da z motorky v pohode dosahnout na zem a zaparkovat… 🙂 Pri takove jedne zastavce v horskem sedle se do udoli rozeznel asi ctyrminutovy zachvat smichu. Kdyby jste videli nase motorky a hlavne Bormenovu (nedavno precizne vyblejskanou) znacku s centimetrovou krustou blata, rechtali by jste se taky 🙂
S natrzenymi branicemi jedeme dal. Vyhledy na okolni kopce jsou dech berouci. Potkavame nemeckou rodinku v terennim „obytnaku“. Je to obytna bunka na podvozku Mercedes Unimog. Kratky rozhovor, mluvi o vode a spatne ceste. No parada. Prokousavame se kilak po kilaku dal. Misty ani netusime kde jsme, natoz kam mame jet. Zdravime se s policejni hlidkou v terenaku. Mijime stada ovci, koz, cekame az prejdou kravy, honi nas pastevecti psi. Zdokonalujeme se v praci s mapou, pokousime se orientovat podle hor, vesnic, mesit. Dnes jsme stali na kopci a netusili, kam dal. V nekolikakilometrovem sjezdu odesla Romanovi zadni brzda. Odpocala si, vychladla a uz zase brzdi. Zacalo pribyvat vody tekouci z hor. Brodime potucky, vyhybame kaluzim. Prijeli jsme ke dvema, kterym vyhnout neslo. Byly za sebou, ale nebyly delsi nez 10m. Hloubka nic moc, asi po kolena. Poslali jsem to tam a cekali co bude. Projeli jsme. Par kilometru na to se Danovo GS zastavilo. Tatkova jasna poucka „Bud neni zapalit cim, nebo neni co“ mu znela v hlave porad dokola. Svicka ven, byla sucha, jiskru davala. Vstrik ven, benzinu co hrdlo raci. Zastavuje taxikar a snazi se prispet svou troskou do mlyna. Motorka zacala startovat, ale zhasinala. Neptejte se co to bylo, nevim. Nemam z toho dobry pocit, nic jsem nenasel, neopravil. Od te doby jsem najel asi 30 km a bez potizi.
Pro milovniky statistik dodavame, ze dnes jsme vyrazili kolem 10 hodiny, najeli jsem 130 km z toho 90 km v horach. V 17:40 vjizdime do Peshkopi. Jedna zastavka na kavu. Bez obeda. Cely den proste jedeme …

Uvodem nam jeste dovolte verejne podekovat nasim baworskym milackum, za vcerejsi heroicky vykon. Schytali tolik ran, ze se za to jeste ted stydime… BMW forever! 🙂
Po luxusni ranni kavicce v Përmetu, mirime do mistnich Karlovych Varu. Tak vtipne pojmenoval sirnou vyveracku pod horskymi hrebeny chlapek, ktery nam nabidl meloun a s nimz jsme zapredli rozhovor. Prosvistili jsme si tentokrat rustinu. Po nezbytnem fotu, ktere nam zhotovil pratelsky polak, prechazime nedaleky turecky most, sedlame mrchy a za osvezujiciho destiku jedeme do Leskoviku.
Tentokrat si uzivame zatacky a relativne slusny povrch silnice. Proti vcerejsku zmena, nikoli vsak k horsimu… Cestou logujeme kesku. Je to varianta „micro“, to znamena velikost zapalovace. Nachazi se v sesutych balvanech. Za zminku stoji obtiznost 4 na stupnici do 5. Odolavala max. 5 minut. Nalezena za huronskeho revu, ktery prehlusil i rachot blizkeho vodopadu :-). Druhou krabku pak logujeme po obedovem salatku v pstruzich sadkach a pokracujeme dal.
Dan: Jedu prvni, davam v serpentyne prednost protijedouci dodavce, jsem slusne vychovanej a hlavne je vetsi. Leva vaze pravou a docvaknu nakladak. Jsou slusni, rozblika varovky a zpomali. Opatrne vykouknu, nic, tak plna 2 a jedu. Mijim kabinu, ridic piska a mava at zastavim. Proc ne, nic spatnyho mi neudelali. Gestlikuluje dozadu a naznacuje prevraceni. Ted mi to dochazi, Borak se asi nekde vali. Tocim se a valim zpet. Trosku mi cvaka u prdele, s loktem skucel uz od vcerejska. Uz ho vidim. Albanska zem se mu tak zalibila, ze si leha uz i na asfaltu. A co vic, dava geeso kolama k nebi. Nedoradil, neubrzdil a v serpentyne neustal. V rychlosti 0 poslal tu pultunu k zemi. Postavili jsme ji zase na kola a tradaaa 😉
Bormen: Mnoho povyku pro nic… 😉 Danova mrcha taky vztycila valec do oblak, kdyz si oblikal bundu a bocak to neustal. A ja o tom taktne mlcim 🙂 A loket uz se taky hejbe.
Projizdime Korce (ne Ladu – pozn. pro Bormena ml.), tankujeme a po dalsich par kilometrech se nam otvira nadherny pohled na Ohridske jezero. Jsme na opacne strane nez predloni. Nekde nam v nem asi plave vecere 🙂

Dekujeme vsem, kteri sleduji nas web, popripade pripojili komentar. Ty nam chodi na mejl, ktery kazdy vecer stahujeme. Pokud se stydite komentovat, muzete nam napsat na bormen@endurosport.cz.

Nez my se rano vymotame, tak je poledne. No vazne 🙂 v 9 jdeme snidat. Zadne prekvapeni, stejne jidlo jako pred dvema roky. Syr, fikova marmelada, vajicko, caj a dzus. I tehdy byl tresnovej 🙂
Navazat ten bordel v umornym vedru dalo zabrat. Jeste natankovat motorky i sebe a hura do hor. Prvni pokus nevysel, vjeli jsme do slepe vesnice, takze potupne zpet. Druhy uz klapnul a pomalu si zaciname zvykat na sotolinku. No, ono to GeeSo vazi 250 kilo, natankovany a nalozeny da tak 50-80 kilo navic a ozdobny, vic nez stokilovy chlapek k tomu …
Jak rikam zvykame si. Ted uz to bude slozity na popisovani, oba mame jine zkusenosti, pocity, libustky …
Kaluze, diry, vracecky, sjezdy, mijeni se s auty, vyjezdy, bla bla bla …
Po lonskych zkusenostech jsme se letos vic snazili druzit s mistnimi lidmi. S kolemjdoucim starikem pri obede, s autobusakem na konecne v horach. S chlapkem na oslu u studanky, s pasakem ovci na nahorni planine. Vsichni jsou radi, ze je pozdravis v albanstine a kdyz je fotis, pozuji jak modelky.
Fakta jsou asi takova: 4 hodiny jizdy, ujeta vzdalenost 96 km. Prestavky nejsou zapocitany, takze prumer mame neco kolem 25 km/h. Startujeme v nadmorske vysce 305 mnm, nejvyssi bod ma 1306 mnm. Takze kilometr nahoru i dolu, protoze pred 6 vecerni prijizdime zpet do Gjirokasteru. Vetsinou bublame na dvojku asi 2x jsem zaradil i trojku. Bormen se v prvni tretinu rozpacite seznamoval s terenem, ale v druhe si jizdu vylozene uzival. Toboganky, vrkani plynem se sprskou kameni, balancovani ve stupackach, prujezdy kaluzinami… V posledni tretine uz jen plandal a v jednom kamenitem vyjezdku si ustlal. Odnesl to jen narazeny loket a trochu nacechrany drzak kanystru na vodu. Ale svezeni to bylo monstrozni! 😉
To byla sebekritika. Fakt je, ze posledni cast zmenila i druh cesty na mape. Nebyla to bila linka, ale tenoucka carka pentelkou. Spousta nahrabanych sutru davala zabrat, ale dali jsme to.
Pry je to moc komisni, zadnej vtipek. Asi je, ale dnes jsme si fakt uzivali. Dovedl bych si predstavit jet na GeeSu s poradnyma prednima tlumicema, bez beden na kramy, bez rolky se spacakem. Proste jen tak. Mozna bych dal prednost necemu lehcimu, jednovalcovemu. Asi…
Je to jedno. Tech 100 kilometru me zmlatilo, jako bych jel sestidenni. Zazitky jsou proste neprenosne…

Lehli jsme si na karimatky, zakryli se spacaky jen tak a svorne ztratili vedomi. V 7 rano zacali pranim pekneho dne v 5ti jazicich. A bylo po spanku. Kavicka, voda a cekani. Lefka monotone huci a najednou vidime zemi. Zadostive vyhlizime logarsky prusmyk, ze ktereho jsme byli v roce 2008 tak uneseni. Byl tam 🙂 Nostalgie. Zatoka Palermo, Vlore, Korfu. Jsme prekvapeni, ale jedeme napred do Igoumenitsy. Po 25 hodinach plavby, silenych manevrech v podpalubi, kde se dalo jen stezi protahnout mezi auty, odvazujeme motorky a kazdy v jedne koleji sjizdime z lodi. Posledni zamavani Honzovi a nase lod odplouva na Korfu. Jedna etapa cesty je za nami. Byli jsme zvedavi, nateseni, nedockavi a jsme naplneni zazitky a spokojeni. Rozhodne to stalo zato.
V chaotickem baleni jsme si nevzali na palubu „hygosku“, tak se myjeme na molu. Voda v kanystru ma cca 50°C. Takovy teplo bylo v garazi v podpalubi. I motorky mely ihned po nastartovani na teplomeru jeden dilek, jakoby 10 minut klapaly na miste.
V Italii jsme kesku nenasli (jednu jsme projeli a na druhou nejak nezbyl cas), tak jsme museli „ulovit“ tu reckou. Najit ji nebyl problem, ale v poledne se u ni ve stinu schovavali domorodci. „Jedeme na jidlo a pak se vratime“ a bylo dohodnute. Kureci salat se zalivkou sefa kuchyne byl. No byl proste fantastik 🙂 Ty slunkem provoneny rajcata, ne jak ty oranzovy zmetky u nas. Sama chut. Briska plny a mazeme zpet pro kesku. Zase lidi. Finty, tanecky kolem a Roman uz zaznamenava navstevu.
Loucime se s pristavnim mestem a jen tak plazove, do 50 km/h jedeme k hranicim. Tak, jak to odsuzujeme, jen v tricku a kratasech. Vydrzime to jen par kilometru, pak oblikame aspon bundy. Prijemny to neni, ale co se da delat. Jedeme nejkratsi cestou, pres hory, serpentynami, stoupanim a klesanim. Pekna, pohodlna „kochacka“. Dan si malem „ustlal“ na zelve. Nejak na to nebyl pripraven ze muze po silnici jet i zelva. Chvilku jsme ji mucili a premlouvali at nam zapozuje do objektivu, ale nechtela.
Celnice? Jak se rika 1A. Zadny problemy, zadne zdrzovani. Gjirokaster 24 kilometru…
V hotelu bydli i cesky par. Po vytouzene sprse vyrazime do mesta. Je plne turistu, nevoni tak jak si ho pamatujeme a uplne ztraci ten puvab, ktery se nam tak libil. Vecerime specialitu Gjirokasteru, koule osmazene okorenene ryze, spojene vajickem. Nasi spolubydlici neomylne vybiraji stejny podnik 🙂
Na hlavni ulici si davame kafe a rakiji, ovsem ducha stareho mesta pomale ale jiste tvrde likviduje byznys… Zadni mistni dedecci, popijejici rakiji, ale nagelovani boys v ruzovych trickach. Jsme rozcarovani…
Na hotelu jeste ochutname jupika a pak okamzite usiname.

Patek rano, odpoledne chceme vyjet. V 9 hodin prichazi od Romana sms, ze mu tece olej z praveho valce. Resi to okamzite navstevou Radka Pilare, receneho Pandulak, ktery viko pretesni a vse je v poradku.
Odpoledne snasime bordel na hromadu a s vidinou radoby systemu to nejak vse nacpeme do kufru. Po 18 hodine vyrazime. Na cestu se jeste nacpeme v KFC, kde potkavame spolecneho znameho Marcela. Loucime se a bereme kurz jih. Pred Pohorelicemi se do vysilacky ozve „Taky mi blije pravy valec“. Nejblizsi pumpa, viko dolu, ocistit, nasadit. Unik se snizil, nicmene porad drobne kape. Zvolnujeme a rychlosti pod 100 km/h pokracujeme. Mistelbach, tankovani, prvni RedBull. Olej porad drobne rosi. Pod Vidni prestavka, kava, par slov s polaky na BMW a lezeme do nemoku. Spravna volba. Zacina prset. Ostatne jako tu noc jeste asi 3x. Prijemne to neni, ale jet se v tom da. Pred Gratzem radostne zjistujeme, ze se unik oleje zastavil. Dalsi RedBull. Lovime kesku a jedeme dal. Treti RedBull je pred Vilachem. Obema uz je z toho pekne zle. Prejizdime rakousko-italskou hranici, rozedniva se. Mytnice, bereme si potvrzeni a Dan zjistuje dalsi unik. Tentokrat benzin. Tesneni v rychlospojce se rozhodlo, ze uz tesnit nehodla. Smrad, benzit vsude, nalada nic moc. Elektrikarska paska a jedeme dal. Uchvatne horske masivy kolem rozhani chmury. 20 km pred pristavem v Benatkach sjizdime z dalnice a platime 13,10 ? kazdy. Primo v mytnici Danovi pada motorka. Treti pru..r ten den. Prujezd Benatkami je v pohode a uz vidime pristav. Oba s celisti dole cosi blekotame do vysilacek. Ty giganticke vyletni lode a trajekty nam berou dech. Vyrizujeme papiry a cpeme se do Lefki. Kurtujeme motorky a prevleceni za svihaky v tricku a kratasech opoustime garaze. Naprostou nahodou se seznamujeme s kamionakem Honzou z Lipniku. Slivovicka, pivo a uz nas zve na Ouzo. Sblizujeme se cim dal vic a on nam pujcuje svoji 50% slevovou kartu. Ouzo jeste nekolikrat, gyros a uz jen sladky spanek na vlnach, doprovazeny hucenim lodniho motoru.

Zivi a zdravi jsme po 15 hodinach jizdy prijeli do Benatek a uspesne se nalodili na Lefku Ori. Jsme vycerpani jak senkrovna, krupli jsme Kozliky, vdechli teplyho Jupika a snad behem 25. hodinove plavby zvladneme vypotit podrobnejsi icka…

T -13, kdyz jeste uberu 4 dny, kdy budeme na vizovickem Masters of Rock, tak mame 9 dni do odjezdu. Motorky stale neprezuty, podtlaky neserizeny, ventilove vule totez … To je v jednani. Trasu neladime, neni co. Mame smer a mame cil 🙂 Usilovne se maka na seznamu „kesi“ (www.geocaching.com pripadne cz), protoze chceme logovat v kazde zemi.
Toto je taky hlavne testovaci clanek z telefonu.
Takze, vzhuru do prace 😉